Kapitola 40. Osamělá pouť na Zrcadlovou horu (část III.)

Udržet přímý směr nahoru bylo v tomto bludišti nemožné. Cybi se mohla jen velmi zhruba řídit sklonem terénu; jít proti směru stékající vody. Ale chodby se kroutily, zužovaly a zase rozšiřovaly; míst, ze kterých se mohla rozhlédnout dál, bylo pomálu. Mohla by použít jednoduché orientační kouzlo, ale nesebrala k tomu odvahu. Neustále si byla vědoma přítomnosti něčeho velmi starého a velmi mocného, co se skrývalo v ledu. Použít tu magii by mohlo znamenat, že na sebe přitáhne pozornost. A ona na sebe nehodlala zbytečně upozorňovat.

Postupovala dál a snažila se udržet svůj dech i nervy co nejvíc v klidu. Ledovec byl děsivý sám o sobě; chodby se rozšiřovaly a zase zužovaly tak, že se sotva protáhla. Led naříkal, vzdychal, sténal. Pomalu odkapávající voda narážející do skály pod nimi chvílemi zněla jako ozvěna číchsi kroků. Každou chvíli Cybi vyděsil pohyb, který zachytila koutkem oka – vždycky pak ovšem zjistila, že se jedná o její vlastní odraz, který modrý led pokroutil k nepoznání. Možná právě tyto bloky čirého ledu daly Zrcadlové hoře její jméno, pomyslela si.

To, co však spatřila za další zatáčkou, vrostlé v ledové stěně, nebyl odraz. Bylo to tělo.

Ven trčela jen malá část – ramenní kloub a kus pažní kosti, ještě volně obalený zteřelou látkou. Zbytek muže byl pevně uvězněn v ledu – byl k ní otočen zády, s tváří odvrácenou. Za to byla Cybi vděčná. Toto byl zjevně jeden z těch, kdo se dávno před ní vydal hledat odpovědi na Zrcadlovou horu. Dost dobře to mohl být i její dávný předek. Zemřel tu sám a jeho blízcí se nikdy nedozvěděli, co se s ním stalo.

Na okamžik se jí hrdlo sevřelo a ze všeho nejvíc si přála být znovu dole, kdekoliv, ale mezi lidmi. Kdekoliv, jen ne na tomto prázdném, studeném místě.

Ve chvíli, kdy si to pomyslela, zaslechla zcela zřetelně několik rychlých kroků kdesi kus za ní. Prudce vydechla. Vlasy vzadu na krku se jí zježily. Na nic už nečekala a vyrazila rychle dopředu.

Po pár zátočinách se zastavila a poslouchala. Neslyšela nic, krom zvuků ledu, a po chvíli by už se byla téměř přesvědčila, že se jí to jenom zdálo, když tu náhle – kroky se ozvaly přímo nad její hlavou. Zleva se mihl stín, hladce přeskočil průrvu nad její hlavou a rozběhl se podél ní nahoru. Další kroky se ozvaly znovu za ní, těžší a pomalejší, ale rozhodně směřující k ní.

Panika v ní rázem vybublala na povrch. Rozběhla se jako smyslů zbavená, puklinou nahoru; přeskakovala kameny a kusy ledu, občas i další zmrzlá těla; prodírala se naslepo chodbami a tunely, jen pořád nahoru, nahoru...

Stínů nad ní, za ní, kolem ní, neustále přibývalo. Teď už slyšela i jejich přerývaný dech, jejich hlasy.

Některé se smály, jiné snad vzlykaly. Některé, zdálo se, měly zhruba její velikost, jiné byly menší.

Co to sakra může být? Blesklo jí hlavou v jednu chvíli. Horští skřeti? Trollové? Bludičky?

Kdyby dokázala pojmenovat to, proti čemu stojí, třeba by se bála míň.

Smích i hlasy se ozývaly stále zřetelněji. Byly palčivé, zraňující, vysmívaly se jí.

Chudinka...

Hloupá holka...

Nadělá si do kalhot...

Tohle je prej princezna...

Slepě vběhla do další zatáčky... a na poslední chvíli se zastavila. Stezka před ní najednou mizela – ve skále zela puklina několik desítek metrů hluboká. Několik kamínků, které jí odlétly od bot, do ní spadlo. Kutálely se dolů dlouho.

Kolik lidí už před ní skončilo tam dole?

Musela se vrátit kus zpátky a hledat jinou cestu. Jenže hlasy za ní se blížily.

Jedna z bytostí opět skočila přes led nad ní. Zdála se menší než ostatní, jako dítě. Nerozpoznala přesně její podobu, ale vlály za ní dva dlouhé copy.

Takhle jsem přesně bývala učesaná, když mi bylo šest, pomyslela si Cybi.

A v tu chvíli jí to došlo. Navzdory nedostatku vzduchu v plicích po dlouhém běhu a roztřeseným nohám měla téměř chuť se rozesmát. Vždyť ta hádanka nemohla být jednodušší. Zrcadlová hora.

Rozběhla se po cestě zpět, vstříc těm stínům a mezi ně. Rychle našla jinou chodbu, tentokrát vedoucí znatelně do kopce. K vrcholu už to nemohlo být daleko.

Stíny běžely s ní. A čím více se blížila svému cíli, tím víc s ní splývaly. Ty, které byly stejně velké jako ona. Ty, které byly mnohem menší. Ten, který měl stejně modré šaty, jako měla v Anteře na první slavnosti jara, a stejně uplakané oči, jako měla ona tehdy, když jí chlapec, se kterým tančila, řekl, že o ni nestojí.

Máš nos moc nahoru.

To se u princezny čeká.

Jsi jenom malá hloupá holka.

Možná, ale na tohle jsem přišla.

Nikdy nebudeš tak dobrá, jako tvůj otec.

V něčem určitě ne, a v něčem zase třeba lepší.

S každým krokem jeden ze stínů zmizel; vrátil se tam, odkud vyšel. Splynul s ní.

Chodba se před ní rozestoupila a ona před sebou spatřila vrchol. Stezka byla teď příkrá; drápala se nahoru, odírala si prsty a dlaně o kameny, ale srdce v ní tlouklo vítěznou píseň. Ještě kousek. Ještě pár kroků.

Vzduch byl řídký a jakoby ho nemohla vdechnout dost. V plicích ji pálilo, před očima se jí dělaly mžitky.

Ještě kousek. Ještě kousek.

Ještě...

Poslední ze stínů se smísil s jejím vlastním. Do očí jí zasvítilo nízké odpolední slunce a krajina před ní se náhle otevřela do daleka.

Stála na vrcholu. Zrudlá, rozcuchaná, udýchaná, nejistá na unavených nohou.

Ale stála.

Byla přesně tam, kde měla být.

Docela jako kouzlo

Téma: zámečník

„Vy jste zámečník?“ zeptala se rozčepýřená holčička po skončení prohlídky.
„Ne, já jsem kastelán.“
To ji zmátlo. „Ale staráte se přece o tenhle zámek, ne? Tak byste měl být zámečník!“
Blahosklonně se usmál (první chyba).
„Zámečník se stará o zámky ve dveřích. O zámky a hrady se starají kasteláni.“
„Ale neměli by se kasteláni starat spíš o kostely?“
Zasmál se (druhá chyba), a pak to dorazil úplně, protože pronesl tu větu:
„To pochopíš, až budeš starší.“
Vrhla po něm znechucený pohled a zmizela.

Toho dne nefungoval žádný zámek, který se pokusil otevřít. Bylo to docela jistě jen náhoda.
Jenom náhoda.


Fandom: Harry Potter

Mut

Téma (bonus): P.I.F.K.A. - drabble musí obsahovat vysvětlení této zkratky

Michal si myslí, že babička Klára je dost cool. Má sněhobílé vlasy vyčesané nahoru, v koutku úst dunhillku a umí říkat kurva dvanácti tóny hlasu. A co je vůbec nejvíc super, má tetování. Vzadu na krku. Pět písmen, kostrbatých, jakoby psaných dětskou rukou. P-I-F-K-A.

„To mi tehdy rodiče dali, když jsem s tím přišla. Udělala mi ho kamarádka špendlíkem a tuší.“
„Ale co to znamená?“
Babička zvážní. Chvíli se štrachá ve skříni a pak před něj položí starou sépiovou fotku.
Pět bosých děvčat se směje do objektivu. A pod tím:
Petra – Izabel – Frída – Klára – Aloisie. Terezín 1942.
Nakopeme válce zadek.


Fandom: originální

Vejce nebo dinosaurus

Téma: tření

„Jak se dělají vejce?“ zeptal se Axel a Tomovi zaskočila snídaně. Bylo mu jasné, že Axela nezajímá vaření.
Tomovi byla jasná spousta věcí. Bylo čím dál těžší předstírat opak. (Věděl o vajíčku, schovaném v pokoji. O tom, co snesla Bronte.)
„Axele!“ okřikla saura Agnes. „Co to máš za hloupé otázky?“
„Koukal jsem v akváriu na rybičky, a ty...“
„Ryby se rozmnožují třením,“ poučila ho Agnes.
„To je jako když si ty a Doc třete čumáky o sebe?“
Tom si s Agnes vyměnil pohled. Pak Agnes mávla výhrůžně ocasem a zmizela.

Tom nedojezenou omeletu hodil do koše. Nějak ho přešla chuť.


Poznámka:

Povídku Brontino vejce od Richarda Chwedyka osobně považuji za jeden z nejpůvabnějších textů, jaké jsem kdy četla. Je to zatraceně silný příběh, a přitom velmi něžný.
Inteligentní sauříci byli původně vyvinuti jako biotronické hračky. Děti se k nim taky jako k hračkám chovali, takže spousta z nich zapomenutá někde v koutě umřela hlady, spousta byla ubita, zemřela po pádech nebo dětských "operacích". Po nějaké době se ukázalo, že sauři jsou možná více živí, než se čekalo a začaly pro ně vznikat útočiště, jako je to Tomovo. Jsou to vlastně velké domy, kde žijí i desítky saurů, kteří byli odebráni po různých hrůzných zkušenostech z rodin.
Vědci se o sauříky stále velmi zajímají, protože se zdá, že jsou mnohem inteligentnější, mnohem vnímavější, a také mnohem déle žijí, než se původně čekalo. Ale pořád jsou to hračky, ne? Nemůžou se množit... nebo ano?

Fandom: Brontino vejce

Nemrtvá princezna

Téma: Já nejsem mrtvý!

Varování: není určeno veganům, citlivějším povahám a slabomyslným princům.

První věc, kterou udělám, je, že se pořádně protáhnu. Rakev byla vážně nepohodlná. Hned poté utrhnu princi hlavu. Blbeček, to má za to, že vážně věřil, že si může jenom tak zahrávat se smrtí.
(Mrtví přece obživnout nemůžou, ne doopravdy.)
Pak zmasakruju všech sedm trpaslíků; dám si na tom záležet. Akorát Rejpala zabiju rychle a bezbolestně, protože ten jedinej měl ánunk o tom, jakej je život pes. Chudák malej.
Nakonec se vydám navštívit moji drahou macešku. Její výraz za tu skleněnou rakev stál.
„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vyhrkne nesmyslně.
„Byla jsem,“ zašklebím se na ni, „ale už to přešlo.“


Fandom: pohádky

Raindrops keep fallin' on my head...

Téma: milionový nápad

Samuel Fox nenáviděl déšť. Kapky ledové vody na hlavě a gumovitý puch vlhkého pršipláště. Jak se nebe začalo mračit, prchal do bezpečí. Mohl si samozřejmě vzít deštník, ale ty obrovské, těžké, neskladné věci mu vadily ještě víc.
„Ty s tím tak naděláš,“ prohlásila žena jednou, když měli někam jít, lilo a Samuel hudral.
Nasoukala se do krinolíny, služka k ní přiskočila a začala jí utahovat korzet, složitou konstrukci z drátů a plátna.
Samuel se pozorně díval, jak se tvar jeho manželky mění, a najednou to měl.

O pár let později se skládací deštníky s „foxovou konstrukcí“ prodávaly po celém světě.


Poznámka:
Jestli Fox skutečně nenáviděl déšť to nevím, ale fakt, že ho k vynálezu skládacího deštníku inspirovaly dámské korzety a krinolíny, je prokázanou historickou skutečností. A myslím, že kdyby mu déšť nelezl na nervy, tak by se neobtěžoval. :)


Fandom: historie 

Sám proti... přesile?

Téma: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!

Byli všude. Všude! Dusot kopyt, lesk křižáckých pancířů, ostré čepele mečů. Prosmýkám se mezi nimi, rozdávám rány, jako zázrakem jsem zatím žádnou nedostal. Z dálky slyším řev našeho vůdce, že se nemáme bát a nehledět na množství nepřátel – no tomu se to za vozovou hradbou mluví. Proti mně vyráží obrovský voják, výhrůžně mává palcátem, z dálky slyším křik nějaké ženy, cosi mě rýpne do ramene, a pak---

„Petře, vzbuď se!“
„...?“
„V koupelně.“
Sbírám se z gauče a setřásám zbytky snu.
Na umyvadle sedí pavouk.
„Kvůli tomu mě budíš? Křižák, no. Vždyť je jenom jeden.“

Asi bych toho Sapkowského neměl tak žrát.


Fandom: originální